Korea

Korejská učitelka zeměpisu krouží ukazovátkem po mapě. Zabodne ho do Polska a ujišťuje se: Tohle je Československo, že? Zdvořile šťoucháme do ukazovátka a posunujeme jím k jihozápadu. Tady je Česká republika a tohle je Slovensko. My jsme se rozdělili. Trochu překvapeně se na nás dívá a já uvažuju, kolik lidí u nás ví, kde leží Korea a že je už téměř padesát let rozdělena na Severní komunistickou a Jižní kapitalistickou.

Blížíme se k jedné z nejostřeji hlídaných státních hranic na světě. Američané bojující v Korejské válce na straně Jihu odtud nikdy neodešli. Severní a Jižní Korea nikdy neuzavřely mír, desítky let trvá pouhé příměří, pepřené nejrůznějšími incidenty, jako jsou infiltrační tunely, výzvědné ponorky či umlácení dvou amerických vojáků sekyrami, když chtěli porazit na „své“ straně hranice strom, který bránil ve výhledu. Autobus s poznávací značkou US Army kličkuje mezi betonovými zátarasy, míjíme množství ostnatých drátů, kulometných hnízd, pozorovatelen, kolem leží minová pole a v dálce vidíme vesnici, jejíž obyvatelé mají podle politiků ukázat, že i v demilitarizované zóně lze žít. Jsou však střeženi čtyřiadvacet hodin denně a platí pro ně stálý zákaz vycházení po setmění.

Jsme několikrát poučeni, co můžeme, a hlavně, co nesmíme, a již jsme v tzv. JSA (joined security area), sestávající z šedivých a modrých budov nejasného účelu, kde čas od času probíhají rozhovory o sjednocení, jež je v nedohlednu. Všude jihokorejští a severokorejští vojáci s připravenými zbraněmi, mám velmi nepříjemný pocit, že snadno může nastat problém, stačí, aby měl někdo dlouhou chvíli. Turisti-cizinci (žádní Korejci sem samozřejmě nesmějí) vesele brebentí, fotí se s naším americkým průvodcem, pozorujeme severokorejské vojáky, kteří provázejí jakousi čínskou delegaci, a posloucháme Američana, který vypráví, jak jeho příteli nedávno utrhla nohu mina, putující bahnitým terénem nedaleké louky. Skrytý i zjevný válečný stav.

Všude skalisté hory. Uzoučká údolí ostře stoupající vzhůru. Vstoupíš dole na nesprávnou stezku a už tě příkrá úbočí nepustí stranou. Strž tě vyplivne až nahoře. Procházíme zástupy borovic dosud šťavnatě zelených a kocháme se jasnými barvami podzimních listnáčů, rostoucích všude na skalách. Posvátná hora Nam-san, ideální krajina buddhistických představ. Nedaleko leží starobylé městečko Kjonkdžu s hrobkami králů tisíc let starými, které vypadají jako travnaté kopce. Kolem hory leží roztroušeny hroby šťastlivců, kteří měli dost peněz, aby si koupili zrovna tady místo, kde po smrti spočinou. Zatravněné kopečky hlíny obehnané nizoučkou zídkou, stéla a výhled do krajiny. Cesta vzhůru je lemována odbočkami k jednotlivým „zastavením“. Sochy a reliéfy Buddhů a bodhisatvů (buddhistických svatých) volně v krajině s oltáříčky, vonnými tyčinkami a něčím na zub nabízejí poutníkům spočinutí, zamyšlení, modlitbu. Mnohé zde stojí 1200 let.

Korejský buddhismus je veselý a barevný. Korejci jsou mistry ve vybírání místa pro kláštery a poustevny, k čemuž jim i sama krajina poskytuje dobrou inspiraci. Klášter musí být u tekoucí vody, nejlépe obklopen horami, několik klášterů se nachází i u moře. Není to jedna uzavřená budova jako v naší kultuře, ale komplex menších chrámů a budov nejrůznějšího účelu, od ložnic až po spižírny. Kláštery, ač v dnešní době zahlcovány mračny turistů, si uchovávají atmosféru klidu, duchovnosti, koncentrace. Procházíme vstupní branou kolem obrovských dřevěných soch hrozivých dévů – strážců chrámu, po písečných cestičkách mezi chrámy a pagodami, posloucháme zvuky buddhistických bubínků a gongů. Na zemi na širokých pruzích igelitu se suší rýže a nezbytné čilipapričky. Věřící i mniši v hlavním chrámu lehají před Buddhou na zem a zase vstávají, znovu a znovu, jiní sedí a meditují.

Buddhových soch existuje několik typů a všechny jsou impozantní. Pod širým nebem, většinou stranou od hlavního chrámu, stává obrovská kamenná socha, i několik desítek metrů vysoká. Její stáří je často neodhadnutelné, viděli jsme i sochu z roku 1999, která se v ničem neodlišovala od své „sestry” staré stovky let. V chrámech jsou umístěny sochy zlaté, většinou sedící, obklopené významnými svatými, kteří dokázali následovat Buddhu v jeho prozření i práci pro tento svět plný utrpení. Postoj, ale i třeba poloha rukou sochy ukazuje, který z mnoha Buddhových atributů je zrovna zde uctíván – Buddha Léčitel, Buddha Nejvyšší milost, Buddha Nejjasnější světlo aj. Na oltářích hoří vonné tyčinky, je zde připraveno ovoce a rýžové koláčky. Chod vnitřního chrámu, pořádek a náležité chování příchozích, zahrnující bohužel i striktní zákaz fotografování, ostře sleduje korejská adžuma-chrámová služebnice-supice.

Všude, kam člověk přijde, naráží na obrovskou koncentraci lidí. Jižní Korea na rozloze jen o málo větší než má Česká republika (98 000 : 78 000 km čtverečních) musí uživit přibližně 46 milionů lidí, tedy zhruba čtyřnásobek Čechů. Jen v hlavním městě Soulu žije celá Česká republika. Okamžitě je třeba naučit se rezignovat na neustálé strkání a cloumání vaší osobou, k němuž dochází na ulici, v metru, v obchodech, restauracích a kupodivu i v horách, kde s námi byla také aspoň polovina obyvatel Koreje a kde jsme před obtížnějšími úseky cesty byli nuceni stát v potupné frontě „horolezců”. V těchto situacích je člověk nucen pohybovat se jinak, než je zvyklý. V Koreji se chodí i jezdí jaksi nadoraz. Znamená to, že se pohybujete, dokud to jen trochu lze, dokud máte bezprostředně před sebou aspoň malou skulinku. Jakmile se již nikam pohnout nemůžete, zastavíte. Neexistuje tedy žádné džentlmenské dávání přednosti, vyhodnocování „budoucí situace” („počkám, až tenhle kousek couvne, a pak tam vjedu”), to byste se nikam nedostali. Překvapeně jsme zírali, že než jsme se třeba rozhodli, kam si stoupneme, už jsme se rozhodovat nemuseli. Mistry v tomto až bezohledném draní se kupředu jsou staří lidé. Vědomi si konfuciánských tradic společnosti, kde zaujímají přední pozice důležitosti (úcta k předkům je jednou z mravních maxim správného konfuciánce), derou se kupředu hlava nehlava. Ačkoli si myslím, že mi úcta k šedinám (druhých) nechybí, jejich chování mi trochu lezlo na nervy.

Musíme si ale taky uvědomit, že právě tahle generace si vytrpěla věci pro nás nepředstavitelné. Roku 1910 Koreu okupovali Japonci, kteří zde zůstali až do konce druhé světové války, brzy po jejich odchodu začala Korejská válka Severu proti Jihu (1950–1953), která zamíchala osudy milionů rodin. Lidé opouštěli domovy a utíkali před frontou, která se zejména v prvním roce války přehnala celou Koreou tam a zpátky, mnozí se museli účastnit přímo bojů. Když bylo v roce 1953 za účasti USA a Spojených národů podepsáno příměří, musel každý zůstat tam, kde byl, bez ohledu na to, odkud pocházel, kde se nacházela jeho rodina či jakého byl smýšlení. Nikoho pak asi neudiví, že mnozí Jihokorejci jsou dosud levicového až komunistického smýšlení a našemu vyprávění o životě v „reálném socialismu” příliš nevěřili.

Ani moderní dějiny Korejské republiky, jak zní její oficiální název, nepřipomínají příliš demokratický stát. Jsou plné korupce, zmanipulovaných voleb, studentských bouří krvavě potlačovaných, kde stovky mrtvých nebyly výjimkou, cenzury, vojenských převratů a diktátorských režimů; např. zákaz nočního vycházení byl zrušen počátkem osmdesátých let. Ze všech kontroverzních politiků nedávné minulosti jmenujme generála Parka, který byl sice osvíceným strůjcem korejského ekonomického zázraku a svými reformami pomohl Koreji překonat nesmírnou zaostalost v mnoha oblastech, byl ale také diktátorem s jasnými znaky kultu osobnosti, který neomezeně rozhodoval o čemkoli po osmnáct let a kterého jeho političtí protivníci v roce 1979 zabili, aby se ho konečně zbavili. V roce 1980 byl jiným vojenským diktátorem uvězněn jeho oponent, současný korejský prezident Kim Te Džung, jemuž bylo následně dovoleno odejít do exilu v USA, a do vlasti se vrátil až v roce 1987. Dá se říct, že cosi jako demokratický systém vlády zažívají Korejci asi stejně dlouho jako my a k demokracii jsou asi stejně skeptičtí. Mají však vlastnosti, které náš národ už pomalu začíná ztrácet, a to je otevřenost, veselost a národní hrdost. Zdáli se nám poměrně spokojeni s tím, co mají, jak žijí, jsou hrdí na svou historii, na svou národní identitu, kterou dokázali udržet navzdory tak mocným sousedům, jako jsou Japonsko a Čína. Konfuciánské království Čoson, kterým byla Korea v letech 1392–1910, tedy 500 let, vštípilo do „národní psychiky” smysl pro řád, hierarchii, rodinu a povinnost. Jednou z důležitých konfuciánských myšlenek je: Člověk jako individuum nic neznamená, jeho hodnota se může objevit až v souvztažnosti se společenstvím, kde najde takové místo, na němž bude co nejprospěšnější druhým. To vše se projevuje samozřejmě i dnes. Korejci jsou velmi pracovití, slušní, uměření a dbají o svůj zevnějšek, který nikdy není výstřední. Na pracovišti, mezi přáteli, v rodinách a ve společnosti obecně je přirozeně stanovena hierarchie významnosti lidí, což se odráží i jazyce. Určité oslovení použijete, mluvíte-li s nadřízeným, jiné, mluvíte-li s mladším kolegou. Jinak oslovujete člověka, s nímž jste studovali v jednom ročníku, a jinak spolužáka o dva roky staršího.

Všichni Korejci milují své děti, zvláště syny, zajímají se o ně, stále s nimi někam chodí, hrají si s nimi, něco jim ukazují. Probíhá u nich taky cosi, co bych nazvala „kolektivní výchovou”, tzn. je-li rodina někde, s dětmi si obvykle hrají i další, cizí dospělí, mohou je i vzít do náruče a nikdo se tomu nediví. Jasná hierarchie vládne i v rodině. Na prvním místě jsou dědeček a babička, pak otec, matka, nejstarší syn a pak ostatní. Manželé se vzájemně oslovují jménem svého nejstaršího dítěte, tedy cosi jako „Honzův otče”, „matko Kláry”.

V celé Koreji, alespoň tam, kam je oko zvídavého turisty schopno dohlédnout, vládne pořádek a řád. Je to země, kde vlaky jezdí přesně načas a na nástupišti je označeno, kde který vagón zastaví. Je to země, kde jízdní řády vypadají tak, že je stanoven odjezd prvního a posledního autobusu a interval, v němž jedou autobusy ostatní, kde je propracován systém veřejné dopravy tak, že se dostanete lehce, kamkoli si zamanete, kde každé větší město má letiště. Země, kde je naprosto bezpečno i pro turisty-hejly, kde vám nikdo nic neukradne nejen z kapsy, ale ani když si necháte své věci na nechráněném místě. Země, kde je spousta ochotných a milých lidí, kde zastaví auto u chodníku a zaveze vás, kam potřebujete, čistě proto, že jste člověk, s nímž si lze pohovořit anglicky a který potřebuje pomoct. Je to země, která má vlastní hláskovou abecedu, takže si při troše studia i něco přečtete, což je v mnoha jiných asijských zemích bez několikaletého studia nemyslitelné. Je to země, která je obklopena mořem, má překrásné hory a stará se o své kulturní památky. Je to země, která čeká, až ji objevíme.

Pozn. autorky: Budete-li se chtít dozvědět o Koreji více, přečtěte si knihu pana Janoše Dokonale utajená Korea, kterou vydalo nedávno nakladatelství Libri. Mnoho užitečných informací poskytne i Lonely planet – Korea.

Autorka článku: Magda Podaná
Další články od této autorky
Článek zaujal už lidí